Děkuji, děkuji za slabost, jež pokoře mne učí,...

Grrrrrrrc Křach BUM!

Každý z nás o něčem sní a něco buduje... ale i ty nejkrásnější sny, do kterých vkládáme svoji energii a naději se mohou jednoho dne zřítit, pokud jsme je postavili na špatných základech. 

Někdy tomu někdo napomůže, když nás napomene, že jsme to všechno dělali naprosto špatně... a třeba i po mnoho let.

To se pak leckoho dotkne, rozbrečí nebo (zvlášť pokud musíme dát tomu druhému za pravdu) třeba i rozzuří.

Jak vlastně něco takového přijmout? Jde to vůbec? Byla jsem z toho dlouho špatná, protože jsem si svého kritika vážila a moc mě to ranilo. Ale odpovědi mají naštěstí často ve zvyku plynout ve správnou chvíli kolem nás...

Na mě číhaly v knize I tak kázal Vianney od vydavatelství A.M.I.M.S., když jsem si k svému překvapení uvědomila, že mi opravdu schází pokora.

Často si totiž myslíme, že pokud jsme skromní a nijak se nevychloubáme, pokud si dokážeme sem tam nasypat popel na hlavu, že jsme automaticky pokorní...a ono ne.

Jenže jak tedy být pokorný? Dovolím jsi citovat zmiňovanou knížku.

Je možné rozlišovat dva druhy pokory - vnitřní a vnější. Ta druhá se zakládá na tomto:

1) Nechválit se před lidmi dobrými činy a úspěchy, nepovídat o svých dobrých vlastnostech, ale ani o chybách, neopakovat, co dobrého o nás říkají druzí.

2) Ukrývat své dobré skutky, almužny, modlitby, pokání, dobrodiní prokázané bližnímu nebo skryté milosti, které nám Bůh udílí.

3) Netěšit se z pochval, ale pouze samému Bohu připisovat skutek, kvůli kterému nás lidé chválí; je dobré stočit rozmluvu na jiné téma, abychom přerušili pochvalu.

4) Nemluvit o sobě ani zle, ani dobře. Jsou lidé, kteří o sobě často mluví špatně, aby je ostatní chválili. To je falešná pokora...

5) Nikdy se nehádat se sobě rovnými; je třeba ustoupit, pokud to dovoluje naše svědomí. Ať se nám nezdá, že pravda je vždy na naší straně. Což se často nemýlíme? Pouze člověk plný pýchy chce vždy stavět na svém.

6) Nebýt smutný, když nás druzí haní - to by svědčilo o nedostatku pokory. Je třeba po vzoru krále Davida děkovat Bohu, když nám lidé odplácí dobro zlem. (Žalm 8)

7) Po vzoru Ježíše Krista, která byl naplněn trpělivostí nebo po vzoru apoštolů, kteří se radovali, že mohou trpět z lásky ke Spasiteli, je třeba radostně snášet útisk a znevažování, protože to bude naším štěstím a nadějí v hodině smrti.

8) Nezbavovat se viny a neospravedlňovat se, jestliže jsme se dopustili činu hodného napomenutí. Obyčejně se lidé v takových případech utíkají ke lžím a výmluvám. Kdyby nás nesprávně posuzovali, starejme se především, jestli tím neutrpí chvála Boží.

9) Vyhýbat se tvrdým řečem a chovat se skromně.

(zdroj obrázku: http://katakomby.wordpress.com/2014/03/24/cistemu-vse-ciste/)

A na čem spočívá vnitřní pokora?

1) O sobě smýšlet pokorně, v srdci sami sebe nevychvalovat a být hluboce přesvědčení, že podle Ježíšova učení bez milosti nemůžeme nic udělat dobře (J 15.5), dokonce ani správně říct Ježíšovo jméno (Kor 12,3)

2) Nedělat si těžkou hlavu z toho, když druzí vidí naše chyby, protože právě tehdy máme příležitost pokořit se.

3) Být spokojení s tím, co dostáváme, a netrápit se tím, že druzí jsou bohatší, schopnější nebo ctnostnější.

4) Podřizovat se vůli a posudkům jiných, jestliže to není proti našemu svědomí. Člověk opravdu pokorný připomíná mrtvolu, která se nehněvá, když se jí křivdí, ani se neraduje z toho, když ji chválí....

Pozastavte se nyní nad tím, zda máte tuto ctnost. Jestli ji nemáte, pak o ni Boha vroucně proste, protože bez ní nelze dosáhnout království nebeského.

Tak co vy na to?