O kouzle chození městem

Ráda bych se s vámi podělila o zajímavou zkušenost z minulého měsíce. :)

Skončila mi totiž "šalinkarta"(taková ta kouzelná kartička na ochočení brněnských tramvají), do kapsy hluboko a navíc jsem zjistila, že s mojí fyzičkou to není zdaleka tak dobré, jak bych potřebovala.

Že bych začala jezdit do práce na kole? Počasí je v srpnu ještě celkem rozumné a dělá to přece většina mých kamarádů...jenže já tu nemám kolo, navíc bych musela po cestě zdolávat velký počet nebezpečných křižovatek a hlavně si nějak poradit s překonáním dálnice po rychlostní komunikaci... Ne, z toho mi opravdu běhal mráz po zádech.

Ale já stejně potřebuji trénovat chůzi, tak půjdu pěšky, řekla jsem si, propočítala cestu a natáhla si budík o potřebnou dobu dříve.

(zdroj: http://nutritionpost.files.wordpress.com/2012/02/city-walking.jpg)

Poprvé to bylo drsné a v duchu jsem se proklínala za tak pitomé nápady. Ale postupně jsem si zvykla - semtam jsem se svezla některým z shoppingbusů, při nepřízni počasí využila ranní cestu kamaráda se služebním autem do práce...no a když už jsem někam opravdu musela spěchat, použila jsem nouzově jednorázový lístek.

No, nevím, nakolik to bylo ve skutečnosti levnější, protože se tento způsob cestování projevil na spotřebě času i jídla.. Ale myslím, že zisk byl nakonec mnohem větší. Kromě zlepšení fyzičky, jsem byla obohacená ještě o více věci.

- Mohla jsem mnohem déle poslouchat namluvené knížky a to ve větším klidu než v tramvaji.

- Mohla jsem přemýšlet, rozjímat, mluvit si sama pro sebe a nebo se modlit. Byla jsem překvapena jak inspirující může být prostá chůze.

- Překonala jsem sama sebe a svoji lenost, alespoň o kousíček.

- Poznala jsem nová místa a ta stará viděla z jiných úhlů.

- Naučila jsem se lépe rozvrhnout svůj čas a vážit si suchého oblečení.

- Naučila jsem se s sebou netahat zbytečné věci.

- Potkávala jsem lidi a zažívala věci, které by mě jinak minuli. Párkrát mi bylo dokonce dopřáno popovídat si s někým po cestě...

Ano, byla jsem unavená, zvlášť když jsem neodhadla své síly a táhla domů opravdu těžké lano. Ale byla jsem také nějak klidnější a šťastná.

Dnes už si zase vozím své ctěné pozadí autobusem, ale na to chodící období vzpomínám s velkou vděčností. Nejspíš to zase někdy zopakuji...

A tak bych vás chtěla poprosit, ať nekroutíte nad podobnými blázny hlavou a nenutíte jim lístek na MHD... Zkuste si to a třeba jedinkrát cestujte domů jinak než obvykle. Kdo ví, co čeká právě na vás. :)